Veslování patří k tradičním olympijským sportům v moderní éře olympijských her. Není se čemu divit, vždyť i baron Pierre de Coubertin, jenž stál u obrození myšlenky olympiády jako oslavy zdravého těla a ducha, byl veslař. Pojďme si tedy tento zajímavý sport s letitou historií představit podrobněji.

Na začátek trochu z terminologie veslování. K základní výbavě veslaře patří loď, které se říká skif, a vesla. Tedy žádné pádla ani nic podobného. Také sportovní zápolení veslařů má svůj vlastní název; nejedná se o turnaj, zápas ani setkáni, mluvíme totiž o regatě. Tento název je známý již ze 13. století z italských Benátek, kde místní během festivalů zvaných regata pořádali také závody člunů. Od té doby se veslařským závodům říká regata.

Veslaři bývají ve skvělé kondici

Kdo si zkusil veslování, ten bude jistě souhlasit, že jde o fyzicky mimořádně náročný sport. Z hlediska fyzických nároků na sportovce se veslování může porovnávat s tak specifickými sporty jako je běžecké lyžování nebo bruslení na dlouhou vzdálenost. Při veslování se do činnosti zapojují v podstatě všechny svalové skupiny, největší zátěž ale spočívá na dolních končetinách. Nezanedbatelnou práci ale odvádí také svalstvo zad, paží a samozřejmě břišní svaly. Je zajímavé, že rychlost se mezi veslaři měří na základě záběrů za minutu, tedy ne tím „tradičním“ způsobem, který počítá s ujetými kilometry za hodinu.

A perlička na závěr - někdy bývá součástí posádky také kormidelník, který loď řídí, je zodpovědný za dodržování taktiky a povzbuzuje nebo informuje veslaře o poloze lodi. Milou tradicí je, že kormidelník vítězné posádky po regatě končí ve vodě.